JOHANN GEORG GRASEL

Není divu, že kdo se na Vysočině narodí nebo si ji zamiluje, stále se do ní musí vracet. Nemůže bez ní být. Její kouzlo je příliš silné, snad i osudové. Jedním z největších milovníků těchto hor byl po celý svůj velice krátký život i Jan Jiří Grasel, loupežník a postrach lesů.

I.

Starý Grasel žil se svou rodinou v Nových Syrovicích na Znojemsku. I když mu říkáme "starý", jsme si vědomi relativnosti tohoto pojmu - ve skutečnosti mu bylo asi čtyřicet. Živil se poctivou prací - byl pohodným a přivydělával si poctivým řemeslem loupežnickým. Občas v hlubokém lese přepadl obchodníka jedoucího z jarmarku, ale nikdy nevraždil. To nepovažoval za nutné a díky tomu neměl nikdy větší problémy s četnictvem. Tehdy v lesích loupil kdekdo a zájem ozbrojených složek státní moci se pochopitelně upíral k těžším zločincům.

Stará Graselová, která mimochodem taky ještě moc stará nebyla, to loupení viděla velmi nerada. Často říkávala svému muži:

"Prosím tě, už toho nech! Jednou tě stejně chytěj a bude to mezinárodní vostuda!"

"Maul halten, ženská," okřikl ji vždy muž a zakoulel hrozivě očima, takže svou zarostlou tváří připomínal pekelníka.

"Šmarjá, copak nám nestačí to, co normálně vyděláš? Dyk bysme si mohli i tak žít celkem slušně, ne?"

"Ne!" zahřímal Grasel, "vod tý doby, co nevládne Marie Terezie, ale císař Josef, to jde s náma z kopce. Von není tak měkkej a četníků aby se člověk pomalu bál i v lese. A životní úroveň je třeba stále udržovat, když už ne zvyšovat. A vůbec, nepleť se do věcí, do kterých ti nic není! Já se ti taky nemontuju do vaření!"

Potom ještě manželce vynadal, že má brambory vařit ve slupce a ne oloupané a že má dát do polívky ještě jednu cibuli a tím jejich rozhovor na toto závažné téma obvykle skončil. Graselová na to pokrčila rameny, neboť stejně věděla své, povzdychla si a šla pro tu další cibuli.

Tak plynul jejich život. Až do 20. dubna 1790. Tehdy se jim totiž narodil synek. První a zároveň poslední. Rodiče z něj měli velkou radost a pojmenovali ho Johann Georg, Jan Jiří, ale obvykle na něj máma volala Hansi nebo Hansjörg, pokud to zrovna nebylo Honzo.

Chlapec rostl jako z vody a byl velmi učenlivý. Chtěl všechno vědět a o všem mít přehled. Zajímal se o všechny možné věci a brzy bylo vidět, že z něj opravdu bude osobnost. Když šli s klukama na jabka, tak hlídači starému Kovářovi obstaral dobré víno, které vhodně dochutil trochou morfia, jež ukradl v apatyce v Moravských Budějovicích. A zatímco hlídač tvrdě spal a zdálo se mu o nebeských sadech plných jablek, hrušek, švestek a třešní, kde nikdy nikdo z andělíčků nekrade, hoši pod vedením Honzovým si nerušeně dopřávali čerstvých vitamínů.

Stará Graselová svého synka zbožňovala a patřičně rozmazlovala. Nosila mu domů, co mu na očích viděla, a splnila mu každé jeho přání. Navzdory tomu nikdy Honzík nebyl egoista a o všechno se se svými kamarády dělil. Byl velmi oblíben pro svou přátelskou a přející povahu.

Od otce Grasela se zase mlčky očekávalo, že bude soudný a zanechá svého nekalého vedlejšího pracovního poměru. Leč nestalo se tak, ba dokonce začal do lesů s sebou brávat i syna. Paní Graselové to nesla velmi těžce a nejvíc ji hnětlo, že proti tomu nemůže zhola nic dělat. Ještě víc bledla, když starý Grasel jen tak mezi řečí občas utrousil, že je na svého šikovného syna náležitě hrdý. O podrobnostech však významně mlčel a to ještě více matku dráždilo, protože ve své fantazii viděla už Honzíka, jak s dětsky nevinným úsměvem brutálně podřezává obchodníky břitvou. Tak zlé to samozřejmě nebylo, ale přesvědčte o tom strachující se matku!

A tak aby zabránila nejhoršímu, snažila se v Honzíkovi vypěstovat milou a citlivou duši. V jeho pěti letech ho naučila číst a psát a začala mu kupovat knížky, aby byl vzdělanější a tím pádem více ctil zákony a nedopouštěl se zločinů. Ubohá žena! Ve své naivitě netušila, že sečtělost vůbec nemusí znamenat bezúhonnost!

Nicméně četba na malé Hanse skutečně zanechávala velký vliv a dělala z něj človíčka vysoko převyšujícího své vrstevníky. Ještě víc na něj ovšem působila hudba.

Jako očarován a bez hnutí poslouchal jakékoliv muzikanty hrající na pouti i ty nejhorší odrhovačky a byl potom si je schopen pohvizdovat ještě celé hodiny. A co teprve koncert zámecké kapely v Moravských Budějovicích! To byl pro vnímavého hocha skutečný zážitek. Ačkoliv takový výlet stál celkem dost peněz, vedlejší příjmy otce Grasela byly takové, že si to mohli dovolit, a paní Graselová byla ráda, že jí ze syna roste dobrý člověk.

Tak se Hansjörg poprvé seznámil i s hudbou jistého Wolfganga Amadea Mozarta, který nedávno zemřel ve Vídni. Byla to muzika tak nádherná, že Honzovi mluvila přímo ze srdce. A ten Wolfgang - to musel být panečku někdo! Skládat takovou zvláštní hudbu, chvilku lehoučkou jako vánek, chvilku závažnou, že se snad dotýká samotné podstaty našeho bytí. A zemřel ten chudák Mozart takový mladý! To vše citlivým Honzou rezonovalo, jako by tušil, že se sám dlouhého věku nedožije.

II.

Když bylo Hansovi šest let, usoudil jeho otec, že je potřeba změnit "lokál". Ne že by mu půda hořela pod nohama, jen mu bylo trochu nápadné, že už měli čtyři domovní prohlídky a cestou na jarmark ho vždycky nenápadně sleduje otrhaný nenápadný pocestný.

Tak se rodina Graselových přestěhovala poněkud na jih, do Grafenworthu v Dolních Rakousích, do malebného údolí s rozsáhlými lesy a řekou Kampou. Než se otec Grasel stačil pořádně rozkoukat po okolních hvozdech a stezkách, udála se příhoda, jež poněkud ovlivnila život jejich rodiny.

Jednoho sychravého podzimního večera si Honzík Jiřík hrál v lese u řeky. Stavěl si hráz a zrovna si říkal, že už je taková zima, že se na to vykašle a počká až do jara. Vtom na nedaleké cestě uslyšel hrčení kočáru a vzápětí jakési skřípání, praskání dřeva a ticho. Poté už jen nadávky a vzteklé rozčilování kočího.

Hans plácnul do vody zbytkem bláta, které svíral v prokřehlé rozmočené ručce, a utíkal ke kočáru. Za zatáčkou ho uviděl. No jistě, ulomené kolo. Kočí stál u zadní nápravy a klel jako špaček. Koně se chvěli únavou, kouřilo se z nich a z nozder jim šla pára.

"Hej, chlapče," zvolal kočí na Honzu, "nemůžeš nám pomoci?"

"Samozřejmě, pane," odpovídal ochotně klučina, "skočím do dědiny pro pomoc," a hned se obrátil a utíkal za tátou.

Všechno mu povyprávěl, starý Grasel sebral pár chlapů a vydali se opravit kočár. Na tomto místě budiž zdůrazněno, že to vše zorganizoval zcela bez postranních úmyslů.

Ale přece jen při opravě kola mu něco začalo vrtat hlavou. Nejspíš to, že tajemný cestující uvnitř kočáru ani jednou neporušil svoje inkognito, ani jednou nevykoukl spuštěnou záclonkou, ba ani nevystoupil, když museli chlapi nadzvednout kočár, aby nasunuli na osu spravené kolo. Proto, když se mezi řečí Grasel od kočího dozvěděl, že směřují do Teichmühle, hlasitě zavolal na svého synka:

"Mladej, už je pozdě, honem utíkej domů!" ale přitom takhle mrkl levým okem, čemuž synek dobře porozuměl. Otočil se a lesem nejkratší cestou uháněl k onomu mlýnu, aby zvěděl něco víc o podivném kočáru.

Grasel s dalšími pak ještě kočího chvilku zdrželi - to aby syn měl dostatečný náskok - a pak se srdečně rozloučili. Kočí byl potěšen, že chlapi za pomoc nic nechtěli, chlapi byli potěšeni, že nezištně pomohli v nouzi. Kočár se rozjel ke svému cíli.

U mlýna za hromadou kamení číhal bystrý synek Grasel. Velice brzy po cestě dokodrcal i kočár. Kočí hbitě seskočil a utíkal do mlýna. Chvíli tam pobyl, pak vyšla mlynářka s mlynářem a zamířili k vozu. Opatrně se rozhlédli po okolí a otevřeli dvířka. Z nich se nejprve vynořily dvě ruce, podávající miminko v zavinovačce. Hned za ním vystoupila mladá dáma v bohatě zdobených šatech, plaše se rozhlédla a pak zrychleným krokem zamířila za ostatními do mlýna. Kočár venku osiřel, ale jeho stále otevřená dvířka lákala.

Malý Hans nezaváhal. Rychle vběhl dovnitř, bystře se rozhlédl - a vida, kabelečka jakási, pěkně vyšívaná. Šup a už nebylo ani jí, ani malého Hanse.

Chlapec utíkal domů jakoby mu za patami hořelo a nezastavil se až doma před tatínkem. Všechno mu zase povyprávěl a jako důkaz předal předmět doličný. Grasel kabelku slavnostně otevřel, ale k překvapení všech se nevykutálely penízky. Bylo tam jen několik francouzsky psaných dopisů, kterým nikdo z nich nerozuměl, jeden dopis německy psaný a zlatý otevírací náhrdelník v podobě srdíčka s ukrytým obrázkem krásné mladé dámy - mimochodem té, která se vezla v kočáru.

Z německého dopisu pak otec Grasel vyčetl pozoruhodné skutečnosti. V mlýně Teichmühle má být ukryt levoboček markýze Julese l'Espine, syna vévody de Lointier. Mladý markýz Jules si trošičku zašpásoval při svých studiích ve Vídni a za devět měsíců nato se jisté urozené slečně narodil malý Gabriel, po otci markýz l'Espine. Společenský skandál se podařilo ututlat, avšak výchova synka ve Vídni nebyla možná.

To vše vysvítalo z onoho dopisu. Otec Grasel významně hvízdl, neboť tušil, že tyto vědomosti mohou být velmi závažné a že by se z nich něco dalo vytěžit. Řekněme nějaké menší vydíráníčko za mlčenlivost. Tentokrát ale mazaný loupežník netušil, že jeho lupičský instinkt se mýlí a že z toho nic nebude.

Medailonek s portrétem krásné slečny zabavil malý Honzík, protože se mu dáma velice líbila a snad se do ní i zamiloval. Moudrá máma mu nedovolila jej nosit na veřejnosti - to by bylo velmi nápadné - a tak si jej Hans schoval ve svém pokojíku a vždy před spaním se vpíjel očima do krásy mladé dívky a snil si své romantické představy. To se to pak usínalo!

III.

Tak plynulo Honzovo dětství a z hošíka se pomalu stával mladý muž. Mnoho se toho změnilo.

Starý Grasel, místo aby dostal konečně rozum, brával Hanse stále častěji do lesa a nosili domů stále více kořisti. Paní Graselová marně a marně protestovala a byla vždy odkázána na vlastní povinnosti. Oba Graselové, už loupežníci, byli tak zabráni do svého, že si vůbec nevšimli, jak jejich máma stále více chřadne. Její sen, že ze hocha bude počestný muž, se nenávratně ztrácel v dáli a to nesla velmi těžce. Byla utrápenější, vlasy jí zbělely jako mléko a ve svých pětačtyřiceti vypadala jako bez života. Každý návrat manžela a syna jí ubíral sil a zanedlouho pod tíhou neradostného žití skutečně vypustila duši.

Graselem i Hansem to těžce otřáslo. Vůbec si neuvědomovali, jak jí svým konáním ztěžovali a zkracovali život, a teď, když na to přišli, bylo už pozdě. O to bolestněji se jich tato ztráta dotkla a zvláště Hans dlouho truchlil vzpomínaje, jak se mu máma vždycky věnovala, jak ho učila číst a za drahé peníze sháněla knížky a jak jezdívali na koncerty zámecké kapely.

Jistě si umíte představit, jak vypadá takové hospodářství bez ženské ruky. A navíc když se dva chlapi starají o úplně jiné věci, než by měli. S Graselovými to šlo zkrátka z kopce. Na druhé straně jsou asi právě zde kořeny jejich loupežnické pověsti a slávy. Za života paní Graselové si tolik netroufali a drželi se takříkajíc při zemi. Zato teď konečně mohli naplno rozvinout svůj talent a své schopnosti.

Hansjörg měl vynikající čich na příležitost. Spolu se zkušenostmi a jistou seriózní opatrností svého otce se velmi záhy stal Jan Jiří opravdovým postrachem okolí řeky Kampy. Byl všude a nikde, objevil se tam, kde ho nejmíň čekali, a jakékoliv pronásledováni se míjelo účinkem, díky řadě podplacených či jen přátelsky nakloněných hostinských, mlynářů i některých obecních četníků.

Na trhu v Hornu se klidně objevil i se svým otcem, nakoupili něco zeleniny a pak, jen tak pro legraci začali křičet a dělat paniku:

"Grasel, tam je Grasel, honem chyťte ho! Policie! Chyťte Grasela!" a hnali se celým tržištěm, strhávajíce s sebou popletený dav, který povalil asi 30 stánků, rozehnal na sto slepic a hus a splašil tři býky a tucet koní. V nastálém zmatku se pak Graselové odklidili bokem a smáli se tomu, jak počestní občané hornští nevěřícně zírají na zpustošený trh. Inu, takový zpanikařený dav má neobyčejně velkou sílu. To je známo a zneužíváno odedávna.

Hans se svým otcem a tlupou neloupili jen v lesích. V Krumau v hospodě se dozvěděli například o velmi lakomém a bohatém faráři v Zwettlu. Lidé ho neměli příliš v lásce, neboť kázal vodu a pil víno. Jan Jiří se rozhodl, že mu dá za vyučenou.

Pěkně se oblékl do parádních šatů, dva členy své tlupy převlékl za vojáky a odvážně vyrazil do Zwettlu do kostela.

"Pozdrav pámbu, velebnosti," pozdravil nenuceně faráře a bystře se rozhlédl po kostele. Tlustý farář s nadutými tvářemi si Grasela zkoumavě prohlédl:

"Co byste rád, vašnosto?"

"Jsem důstojník císařského vojska. Dostali jsme hlášku,k že se v blízkosti města potuluje lupič Grasel. Mám za úkol dohlédnout na vaši bezpečnost," odpověděl sebevědomě Grasel a podával faráři padělaný glejt s pečetí. Farář do lejstra nahlédl, pochopitelně se v něm nevyznal, a protože Jan Jiří vyhlížel seriózně a tvářil se profesionálně, kývl hlavou.

Mezitím se Honza dostatečně porozhlédl a konstatoval:

"Hlavní dveře jsou dostatečně bytelné a mají solidní zámek. Tudy se dovnitř nedostane. Můžete mi ukázat boční vchody?"

Tlustého faráře potěšila chvála dobrého zabezpečení vchodu i starostlivost c. a k. armády o jeho chrám, takže horlivě přikývl a vedl Honzu do bočních místností, sakristie a posléze i do sklepních krypt. Hans se všude nechal povodit, farářovu ješitnost popíchl nenápadně trousenými poznámkami o spolehlivé ochraně kostela, takže farář zanedlouho zářil jako sluníčko.

"Poslyšte," zamyslel se Honza v sakristii, "máte tu nějaké peníze na hotovosti?"

"Samozřejmě, pane plukovníku," cukroval farář.

"A jsou také nějak zabezpečeny? Myslím jako v nějaké bezpečné truhle, či tak?"

"Jistě, samozřejmě, prosím," chtěl se pochlubit farář a odhrnul jeden ze sametových závěsů. Malá okovaná truhlička se snažila tvářit nenápadně, jako že tam není.

"A klíč mám tady," řekl farář triumfálně, vytáhl jej ze záhybů svého oděvu a definitivně tak zpečetil svůj osud:

"Zde prosím."

"Děkuji," učinil zadost Hans slušnosti a převzal klíč. Malé kývnutí a farář už měl v ústech roubík a byl omotáván dlouhou zdobenou šňůrou k židli. Jeho vytřeštěné oči dávaly najevo, že naprosto nic nechápe. Honza zatím otevřel truhličku a nad její plností mohl jen říci:

"To bude stačit," a spokojeně kývl hlavou. Do vaků nechal naskládat pár zlatých svícnů a dalších cenností a stále nechápající farář jen zíral.

"A mimochodem," otočil se Honza už na odchodu, "potom ode mne pozdravujte skutečné důstojníky naší slavné armády. Já jsem totiž Grasel."

Farář vytřeštil oči.

"A abyste si nemyslel, že jen tak bezbožně kradu, pro vlastní potřebu si nechám jen ty zlaté předměty. Tady ty peníze v truhle se vrátí mezi lidi. Moc mě těšilo, velebný pane," zdvořile se Hans uklonil a zrychlenou chůzí opustil se svými pomocníky kostel zadním vchodem.

A za okamžik nastalo v Zwettlu pozdvižení - nějaký tajemný muž rozhazoval na náměstí ze střechy jednoho domu zlaté mince. To byla zase panika! Lidi šíleli, šlapali po sobě, jen aby si nahrnuli do náruče co nejvíc peněz. A než se vzpamatovali četníci, cizinec ze střechy zmizel, jako by se po něm země slehla. Tak Jan Jiří Grasel dodržel slovo a potvrdil lidový ideál: bohatým bral a chudým dával - i když ne všechno.

IV.

Starému Graselovi stále vrtala hlavou příhoda s miminkem urozeného původu, ukrytým ve mlýně nedaleko Grafenworthu. Znovu a znovu naléhal na syna, aby se víc angažoval v této záležitosti. Honzovi se však do toho nechtělo. Jednak se s mladším markýzem Gabrielem kamarádil, i když v poslední době se tak často už nevídali, a pak tajně stále miloval tajemnou dámu, jejíž podobiznu už nyní nosil běžně na krku.

Nakonec se Hans přece jen nechal přemluvit a několikrát tajně navštívil Vídeň, ačkoliv to bylo dost riskantní. Podařilo se mu získat potřebné informace, ale ty byly bohužel nepříznivé. Markýz Jules l'Espine se po studiích vrátil do Francie, kde se oženil a před nedávnem ovdověl. Vídeňská slečna zůstala "na ocet" a neprovdala se. Mimochodem - Honza ji zahlédl a s potěšením konstatoval, že těch asi 15 let se na její kráse nijak zvlášť nepodepsalo. A zpráva poslední a nejhorší a do jisté míry vysvětlující vše: hříšný markýz Jules byl vzat svým otcem na milost, bude se s vídeňskou dámou brát (!) a syna Gabriela uzná za legitimního potomka!

Když se to starý Grasel dozvěděl, málem dostal psotník. Tolik let nosil tajemství nenápadného mlynářského synka, tolik let se kochal myšlenkou na vydírání a solidně zajištěné stáří!

Hans ovšem ve Vídni zjistil i další nepříjemné noviny. Proti loupežníku Graselovi má být vysláno do povodí Kampy zvláštní vojenské komando. A to už začínalo být zlé. Proto se celá banda rozhodla ihned změnit působiště a přesunout severněji. Tak se trochu nečekaně rod Graselů přiblížil ke svému rodišti. K místům, z nichž už jednou prchali.

Než tak učinili, jel se Honza rozloučit s Gabrielem do Teichmühle. Mladý Gabriel, ještě nic netušící o své minulosti ani budoucnosti, právě shodil pytel ze zad a otřel si čelo umoučenou rukou, když Honza dorazil na koni.

"Ahoj, Hansjörg, kde se tu bereš?" usmál se Gabriel.

Hans seskočil z koně, ale ke Gabrielovi nepokročil:

"Já... víš, přišel sem se rozloučit."

"Pojď dál," zval ho Gabriel.

"Ne, díky. Musím ti něco říct. Pojď se mnou kousek do lesa."

Gabriel nechápal, ale vykročil za Honzou. Kousek od mýtiny si sedli na poražený kmen, zatímco se kůň popásal před mlýnem.

"Gabrieli, byli jsme vždycky kamarádi, ne?"

"Ano, byli. Co se děje, proč se tak divně ptáš?"

"Budu ti teď říkat spoustu divných věcí. Chtěl bych jen, aby ses na mě nezlobil. Abys... abys na mě vzpomínal v dobrém."

"Co to plácáš, prosím tě," ohradil se Gabriel.

"Napřed ti dám toto," sundal si Hans z krku zlatý medailon. Otevřel ho a naposledy se zadíval na obrázek mladé dámy. Pak ho předal Gabrielovi. Ten se také podíval a s uznáním konstatoval:

"Hm, pěkná."

"To je tvoje máma, Gabrieli," vyrazil mu Honza dech. A pak mu vše vypověděl. O tom, jak byl Gabriel v mlýně ukryt, i o tom, jak se zanedlouho asi bude stěhovat do Francie ke skutečným rodičům. Nakonec si Hans nechal nechal zprávu nejtěžšího kalibru:

"Ještě jednu věc ti musím říct. Proč vlastně odjíždím. Začíná tady hořet půda pod nohama. Ten loupežník Grasel, víš, to jsem já."

"Nekecej," ujelo Gabrielovi, "to už je trochu moc!"

"Je to tak. Ale znovu říkám - chtěl bych, abys na mě vzpomínal v dobrém. Vždyť jsme si spolu hrávali...,"

"...já vím, kdo mě učil lézt po stromech a střílet z praku, Hansi," chytil ho Gabriel za rukáv.

"Neboj se, na to se nezapomíná. Jen tomu nějak nemůžu věřit Myslel jsem vždycky, že Grasel - že to je jen shoda jmen. A je toho na mě v tuto chvíli opravdu moc."

Hans se usmál:

"Už budu muset jít. Měj se dobře a... pozdravuj ode mě ve Francii."

"Koho?" nechápal Gabriel.

"Přece všechny hezký ženský," mrkl Honza rošťácky okem, vstal a rychle došel ke koni. Vyšvihl se do sedla a chtěl odjet. Gabriel chytil otěže, zvážněl a podíval se Honzovi přímo do očí:

"Hansjörg, nic mě nezajímá. Jen mi řekni jedno - zabil jsi někdy někoho?"

"Ne, to ne, neboj se," usmál se Honza, i když si nebyl jist, jestli kamaráda přesvědčil, otočil koně a v několika vteřinách zmizel za zatáčkou lesní cesty.

Gabriel tu noc mnoho nenaspal. Všechno se mu motalo hlavou, neustále si prohlížel medailonek s portrétem své mámy, až nakonec vstal a šel probudit tátu mlynáře. Ten slova Honzy mohl jen potvrdit.

O dalších osudech Gabriela toho moc nevíme. Je zjištěno, že zanedlouho poté si pro něj přijeli skuteční rodiče a odvezli ho do Francie. Tam mu dali náležité vychování a mladý markýz Gabriel jim ostudu rozhodně nedělal. Tak tam žili šťastně a spokojeně zřejmě až do smrti, což je jako happyend ze špatného románu. Milý čtenáři, nervi si vlasy - i to se v životě stává.

V.

Tlupa Jana Jiřího Grasela se pak stala postrachem celé jižní Vysočiny. Jednou byli tam, za dva dny o 50 mil dál. Pokaždé ale nepolapitelní. Honza si počínal odvážně, ale rozvážně. Je zaznamenán i případ, kdy okradený byl dokonce přepadením potěšen. Je to příběh tak kuriózní, že stojí za zaznamenání.

Jistý páter, vezoucí milodary do kostela ve Slavonicích, byl se svým kočárem zastaven v lese Honzovou tlupou. Když loupežnické hlídky zjistily, že nikde nablízku nejsou vojáci, následoval bleskový přepad. Starý zarostlý Grasel hrozivě zakoulel očima, jak jen on uměl, a volal:

"Peníze nebo život! Přepadl vás Grasel!"

Kočí hned dával ruce nahoru, ale z okénka kočáru se vynořila bambitka. Honza byl však pohotovější a vystřelil ze své terceroly, malé pistole. Netrefil sice, jen odštípl kus dveří, ale zastrašil tím cestujícího uvnitř. Vzápětí se dveře otevřely a pan páter vystoupil se slovy:

"Podvoluji se hrubému násilí. Myslete ale na Boha, hříšníci!"

Hans dal pokyn k rabováni a sám přistoupil k páterovi:

"Líbíte se mi, jste nebojácný!"

"Přinejmenším jako vy. Aspoň tak si to lidé vyprávějí," pokračoval páter neohroženě.

"Ech, ti toho napovídají," mávl Honza rukou, vzal pátera v podpaží a pomalu ho odváděl dál.

"Víte, já si moc vážím umění. A to o mně nikdo neříká. Moc se mi líbí knihy. Bibli mám pročtenou tam a zpátky, ale rád čtu o Enšpíglovi. Mimochodem, znáte Malou noční hudbu od Mozarta?" vychrlil na pátera a hned začal pohvizdovat úvodní takty, mávaje přitom do rytmu tercerolou.

Páterovi zajiskřilo v očích:

"Mozarta? Vy znáte Mozarta? Vždyť toho já zbožňuju!" a hned se přidal svým sytým barytonem.

A zatímco Honzovi hoši důkladně plenili kočár, páter s loupežníkem přezpívali všechny možné melodie a árie z oper geniálního Vídeňana, od Figara z Figarovy svatby, přes Papagena z Kouzelné flétny až po Dona Giovanniho z Dona Giovanniho, tak jak to páter znal z divadel a Honza z poutí od potulných muzikantů.

"Tak, otče, už budeme muset. Mějte se hezky," podal Hans ruku páterovi.

"I toť, jsem velmi rád, že jsem vás poznal," třásl páter upřímně Honzovou rukou.

"Jedu do Slavonic, ale pak budu v Dačicích, přijďte mě navštívit. Mimochodem, v dačickém zámku bude hrát kapela."

"To by šlo," připustil Honza a trochu lišácky se pousmál. Srdečně se rozloučili a páter byl tak nadšen, že si ani neuvědomil, že do těch Slavonic už vlastně ani nemusí. Nicméně celou cestu si ještě broukal a pohvizdoval oblíbené melodie.

Zanedlouho se v Dačicích skutečně setkali. Nejprve vyslechli pěkný koncert zámecké kapely a pak Grasel pozval pátera do hospody na víno. A z povozu vykutálel velký sud, z něhož pohostil celou hospodu.

"Počkejte, člověče, tady ten erb vypálený ve dřevě," ukazoval páter na sud, "to je přece znak Slavonic!"

"Nu, ano, však taky je ze Slavonic."

"Ale takhle se zdobí jen sudy z radnice. Jak jste k němu přišel?"

"Milý otče, tohle je informace zcela důvěrná," naklonil se Honza k páterovi, "já jsem ho odkutálel. Tajnou chodbou. Tu jsem nedávno objevil a myslím, že páni radní o ní vůbec neví. Ale řeknu vám, s tím sudem, to byla pěkná dřina. Zkuste kutálet takový sud několik mílí v temné chodbě!"

Páter uznale pokýval hlavou prestiž Jana Jiřího v jeho očích opět vzrostla. Zanedlouho byla ještě znásobena zprávou, jež se roznesla za pár dní. Slavonická radnice byla důkladně vykradena neznámým zlodějem, který ztopil hlavně obecní kasu s 10 000 zlatými. To tehdy v dačické hospodě ještě nevěděli, ale přesto se důkladně "rozšoupli".

VI.

Mladý, odvážný, nebojácný, veselý loupežník Jan Jiří Grasel skončil samozřejmě špatně. O jeho konci existují dvě verze. Podle první z nich ho zradil jakýsi Mayer z Vídně, špicl nasazený do jeho tlupy. Podle verze, která se jeví pravdě podobnější, Grasela zradila jedna z jeho milých, jistá Pingartka, jež vedla koloniál v Kloboukách u Brna.

Pingartka byla obchodnice vskutku svérázná. Neuměla psát ani číst, a tak si do své účetní knihy všechno kreslila - nejen zboží, ale i zákazníky. Několik rychlých črtů tužkou a podoba byla přesně vystižena.

Honza se u Pingartky občas zastavoval a noci trávil bud v kostnici v levém rohu hřbitova, který sousedil s domkem obchodnice, anebo přímo v Pingartčině posteli. Pingartka měla Honzu ráda, však sama měla jen něco přes třicet let a vypadala pořád k světu, ale její obchodnický mozek jí už delší dobu říkal: 100 zlatých odměny je 100 zlatých! A navíc se v dědině na ni tak divně dívali - samotná ženská v obchodě, navíc ještě bydlí u hřbitova a považte! Prý se zná se samotným Graselem! Je pravda, že ten arcilotr tady blízko neloupí, ale co kdyby ho zlákal kostelík? Nebo nějaké hospodářstvíčko? Vždyť loupež jedné kravičky by znamenala ztrátu obživy pro celou rodinu!

Zkrátka Pingartka si dala dvě a dvě dohromady a její racionální mozek jí radil jediné, byť srdce se zdráhalo. Ale obchodník se musí řídit rozumem a ne city. A to dokonce ani nevěděla, že už před dvěma lety Franz rytíř von Siber, nejvyšší policejní ředitel, vydal na Grasela zatykač s odměnou 4 000 zlatých. Kdoví, kam se ta suma pak poděla.

Honza v podstatě neměl šanci. C. k. četníci a vojáci byli vzorně připraveni a bylo jich třicet na sedm mužů loupežnické bandy. Nedošlo dokonce ani k přestřelce. Muži zákona loupežníky doslova převálcovali a hned jim nasadili těžké okovy. Pingartka tu noc byla v bezpečí v Brně, ale Honza se na ni nezlobil, ani by se jí nemstil, kdyby mohl. Přijal tuto skutečnost s kamennou tváří, nekladl velký odpor.

Že se něco takového stane, s tím už dávno počítal. To byl jeho osud a proti tomu, jak věřil, se nedá nic dělat. Kdysi mu jedna cikánka věštila z karet, že bude v sedmadvaceti pověšen. Tenkrát se tomu smál, ale s postupem doby stále víc připouštěl, že je to možné. Potom už to bral jako riziko povolání. Přesto pořád tajně doufal, že to nepřijde tak brzy.

S mohutným vojenským doprovodem, rozšířeným o četné posily, byl i s kamarády a otcem převezen do Vídně, kde za velkého zájmu veřejnosti hned začal soud. Když ho vezli v otevřeném voze, seběhl se veliký dav lidí, kteří chtěli na vlastni oči vidět slavného loupežníka. Mnozí na něj ukazovali a hrozili mu. Honza zachřestil řetězy a smutně zavolal:

"To nemáte, vy Vídeňáci, nic jiného na práci než čumět na nešťastného člověka?"

U soudu potom zapíral, co se dalo, zejména vraždy, z nichž byl obviněn. Dodnes není zcela jisto, zda se jich opravdu dopustil.

Honza chřadl, byl zamlklý a melancholický, až se sám natolik zlomil, že u soudu všechno přiznal. Tragickým hlasem tam přednesl seznam svých hříchů a na závěr zakončil větou, při níž všem přítomným přeběhl mráz po zádech:

"Nejstrašnější ze všech hrůz je člověk ve svém osudu."

Zdálo se, že Grasel je v tak špatném psychickém stavu, že ani nedožije rozsudku a jeho spravedlivého vykonání. Proto do jeho cely přidělili jistého Bruna z Brunnenfeldu, který byl veselá kopa a známý šprýmař a Honzovi připomínal oblíbeného Enšpígla. Díky Brunovi a jeho žertíkům se Hans přece jen trochu spravil a jako důkaz vděčnosti Brunovi daroval svůj kabát, jenž byl potom velmi výhodně zpeněžen jako kuriózní trofej.

Výslechy a celý soudní proces se táhly několik měsíců, až 28. ledna 1818 byl vynesen tento rozsudek"

"Johann Georg Grasel zvaný Hallerie, Frei, Schönauer, Ei ner a Rohe, obvykle Velký Hansjörg či Niklo, narozen v Nových Syrovicích ve znojemském okrese, stár 27 let, se odsuzuje za dezerci a četné loupeže, za způsobení četných zranění při loupežích, dále za usmrcení hostinského Michaela Witzmanna dne 13. 6.1812 u Obergrünbachu a z dalších těžkých zločinů. Jakub Fähding, zvaný Gams, narozen v Plačovicích ve znojemském okrese, stár 28 let, a Ignác Stangl, zvaný Natzl, narozen v Rozkoši v témž kraji, stár 27 let, se odsuzují z podobných zločinů, všichni na trest smrti provazem."

Datum popravy bylo stanoveno na 31. ledna roku 1818. Před vídeňským Burgem byly postaveny šibenice a sešlo se neuvěřitelné množství lidí. Hned po rozbřesku, asi v 7 hodin ráno, zazněly bubny a doprovázely loupežníky na jejich poslední cestě. Postupně byli přivedeni. V šedých kalhotách a sněhobílých košilích s ustřiženými límci.

Pak vše ztichlo a důstojník jim přečetl rozsudek. Kat se chopil své práce. Honza musel nejprve sledovat popravu svých druhů. Za rachotu bubnů jim byla postupně navléknuta a utažena smyčka a na pokyn důstojníka se jeden po druhém zhoupli.

Honza nehnul brvou. Před očima viděl celý svůj život. Ne zločiny a loupeže, ale jak se s kamarády veselili, jak popíjeli v hospodách a jak tančili s pěknými děvčaty...

Nakonec na Honzu přišla řada. Kat mu přehodil oko lana a utáhl. To je konec, definitivní konec, pomyslel si Honza a ze rtů mu bezděčně splynulo několik tónů Ave verum z Mozartova Requiem.

A za pár okamžiků slavný loupežník vypustil svou hříšnou duši.

Starý Grasel dostal trest mírnějšt - doživotí na Špilberku. Byl na tom tedy o něco lépe, pokud se to dá říci o člověku, jenž musí sledovat popravu svého syna. Se zajetím a odsouzením se vůbec nesmířil a považoval to až do konce svého života za těžkou prohru. Trápil se tím natolik, že se částečně pomátl. Jako poněkud blouznivý stařík byl omilostněn a ze Špilberka propuštěn. Zbytek života prožil ve starobinci u Abbs, kam se na něj občas jezdili dívat zvědavci. Přitom jim samozřejmě nešlo do hlavy, že tento roztřesený stařeček je otcem slavného loupežníka Grasela a bývalým členem jeho hrůzostrašné bandy.

I takhle prozaicky končívají svůj život legendy (ostatně vzpomeňte na Babinského). A na trudném osudu starého Grasela nezmění nic ani suché konstatováni historiků, že Tomáš Grasel zemřel 17. září 1835 na Špilberku.