Ve stínu kláštera v
Nové Říši
|
|
Je svatou pravdou, že před bolestmi a smrtí v životě neunikne
nikdo. Ale smysl svým bolestem, ba i své smrti můžeme dát my sami. Tato velmoc
spočívá v našich rukou, v naší svobodné vůli. Proto na nás je, jaký smysl my
sami své smrti dáme. Je velikým rozdílem, umírá-li člověk proto, že měl ve svém
srdci záští a nenávist k bližnímu, jestliže chtěl zotročit a znásilnit všechny,
ostatní národy, odňat jim svobodu a rozbít obraz Boha v nás znásilněním svobodné
vůle člověka, nebo umírá-li člověk proto, že miluje svého tatínka a maminku,
domov svůj i svoji mateřskou řeč, svůj národ a svoji vlast. Vždyť láska k matce,
domovu, mateřské řeči i vlastnímu národu je nám dána Bohem samým již od
kolébky! Tu jsme ssáli mateřským mlékem z prsu matčina. Ano, vědět, proč trpíme
a vědět, proč a pro koho umíráme, to je nejen náplní a hlubokou filosofií života,
ale též andělem útěchy, posily, pokoje a lásky ve chvílích nejtěžších. S
tímto vědomím, smyslem i láskou trpěli a umírali čeští synové a české dcery na
popravištích, ve věznicích a v koncentrácích. S tímto vědomím se svým českým
lidem trpěl a umíral i jeho kněz. Vždyť byl to kněz, syn české matky a téže
země, který trpěl nejvíce se svým lidem, a proto také nejvíce naléval síly a
útěchy do bolestmi a úzkostmi se svírajícího českého srdce s pevnou vírou a
sílící nadějí, že bude lépe. Láska k domovu i zuboženému a trpícímu českému
lidu ho stavěla do popředí boje o vítězství lásky, pravdy a spravedlnosti nad
nenávistí, záštím, lží a podvodem, brutalitou a pýchou germánské rasy. Na co
nestačil sám, vyprošoval a odporučoval do zvláštní ochrany Božského Spasitele a
jeho přesvaté Matky. To dobře věděli gestapáci, a proto jejich bdělé oko neznalo
únavy. Jejich sadistická vášeň přímo vyhledávala ukojení na obětech těchto
duchovních velikánů.
Vždyť milující a zároveň trpící česká duše přímo přitahovala
konstrastující okovanou botu esesmana.
Proto přišli gestapáci a esesmani ukojit své sadistické, vražedné a loupežné
choutky do novoříšského kláštera. Pozdního večera, koncem měsíce lásky a
Královny máje, vtrhli gestapáci s esesmany do klášterní oratoře, aby tam z tiché
modlitby za náš lid vytrhli naše premonstráty a ukázali jim svou brutální moc,
která se nelekala nižádných podvodů, lží a násilí, jen když ukojila svoje
perversní choutky. Dvanáct novoříšských premonstrátů bylo tak zatčeno 29. května
1942 na rozkaz berlínského gestapa jihlavskou odbočkou. Šest set esesmanů,
ozbrojených až po zuby kulomety a strojními puškami, přijelo na těchto dvanáct
řeholníků. Ba i nože musili odevzdat při svém zatčení, aby snad některý z nich
se nebránil. Opat sám, který lnul velikou láskou ke svému řeholnímu domu, když
vycházel z domu naposled, klekl a políbil práh. Avšak projev této úcty i lásky k
domovu byl odměněn brutálním kopnutím esesmanskou okovanou botou, která však
nemohla zamezit vítězství lásky, s níž žehnal svým bratrům opat, když ho vedli
podél nich ke klášterní stěně. Za bouřlivé noci odvezli všechny do Jihlavy; hrom
bil do kláštera... Z Jihlavy byli navrženi k trestu smrti a jako nejtěžší zločinci
v okovech posláni do Brna.
Trest smrti změněn v likvidaci v koncentračním táboře osvěnčimském.
Ihned po příchodu do koncentráku lékař ve zbrani SS otravnou injekcí vraždí Dr.
Norberta Hrachovského 18. ledna 1943. Dva dny nato hážou na auto těžce nemocného 72
letého faráře Zikmunda Záběhlického, aby se šel "vykoupat" do plynové
komory. Stařičký převor Vavřinec Novotný neslyší, ba ani již nevidí; proč
ubírá jinému místo v koncentráku, nač mu dát k jídlu rábku? Je zbytečný, není
schopen těžké práce, neumí se již ani postavit řádně k apelu, a proto ho
zavraždili 27. ledna 1943. Opat Pavel Souček zmírá vysílením již 28. ledna 1943,
ježto zhoubná nemoc mu ukradla poslední síly, které mu zůstaly po sedmiměsíční
vazbě v Kounicových kolejích a s nimiž za pomoci svého nynějšího nástupce ještě
došel do koncentračního tábora osvěnčimského. Za měsíc nato dne 25. února 1943
chrlí krev v plynové komoře ústa mladého kněze Siarda Nevrkly, který jediný
zůstal potěchou své stařičké matce ze čtyř dětí, a nyní ho Himlerova cháska
vraždí proto, že ho nemoc vyssála a on není schopen dále těžké práce.
Tak trpěli a umírali novoříšští premonstráti v koncentračním táboře v
Osvěnčimi, jimž budiž věčná čest, památka i vděčnost osvobozené vlasti!
Heřman Josef TYL
Stará pohlednice, POZDRAV Z NOVÉ ŘÍŠE, vydaná nákladem Josefa
Krejčího, obchodníka.
Stará, ale nepoužitá, snad přiložená pro lepší poznání tohoto místa. A pak
už jen zažloutlé stránky dopisů psaných na stroji nebo rukou. Kousek tragické
historie samostatného kláštera řeholních kanovníků premonstrátských v Nové
Říši, tehdy, v roce 1954, v okrese Dačice. Tak vypadá první setkání s archivními
dokumenty padesátých let uložených ve Státních okresním archivu Jihlava ve fondu
JNV - církevní odbor.
Vstupme do historie v doprovodu církevního tajemníka v Dačicích, který dne 22.
prosince 1949 píše svým nadřízeným:
"Klášter byl založen koncem 15. století majitelem panství v Červeném
Hrádku. Žije v něm toho času 5 řeholníků, 6 řeholnice a 8 noviců. Všichni jsou
státní přísl. ČSR a národnosti české.
Mimo řádových kněží a řeholnic žije v klášteře 3 služebné osoby.
Zaměstnávají se v zahradě, která má výměru 3 ha. Politická situace v klášteře
jest, možno označit za reakční včetně opata, který udává zaměření kláštera.
Zaměření řeholníků se řídí podle opata, který jest odpůrcem dnešního
lidovědemokratického státního zřízení. Svého času byli v klášteře ubytováni
Msgr. Šrámek a Hála jako vězňové. Není známo, že by se v klášteře konaly
schůzky věřících, klášter žije isolovaně od věřících a okolí a není možno
označiti, oblíben u veřejnosti, pro své politické zaměření. Vlivnou osobou v
klášteře jest opat Augustin Machalka, jeho charakteristiku přikládáme. (Následuje
popis klášterních budov a vnitřního uspořádání - pozn. autora) Klášter měl
dříve čtyři dvory k obhospodařování, nyní mu byla po provedení pozemkové reformy
ponechána pouze zahrada ve výměře 3 ha. Vklady, cenné papíry apod: Vklady vázané
Kčs 5.315.930,-, Vklady volné Kčs 593.712,80, Cenné papíry Kčs 684.000,- (stav k
1.4.1949). Finanční stránka kláštera jest dobrá (není zadlužen). V klášteře
jest velice cenný archiv a knihovna asi o 14.000 svazcích".
Ve složce je založen odborný seznam, vypracovaný pravděpodobně později, kde se
uvádí celkový počet obyvatel kláštera 25 osob. Závěrem je připsáno:
"Klášter by se hodil jako rekreační středisko, obzvlášť veliká zahrada a
krásné okolí by se tomuto účelu velice hodilo. (A připsáno tužkou) Předáno
osobně 2.9. soudruhu Coufalovi, taj. komise lid. správy v Jihlavě".
Jeden seznam následuje za druhým. Do konce roku 1949 je jich několik. Zájem je o
všechny kláštery i kongregace na území okresu Dačice. Není pochyb o tom, že
obdobně byly sledovány všechny kláštery v celé republice. Veškeré církevní
instituce. Jméno za jménem tu defilují kněží i řádové sestry. Evidováno je i
sídlo vrchního ústředí, většinou Řím, a dále sídlo ústředí v ČSR,
národnost, státní občanství a další podrobnosti.
Následuje seznam všech obyvatel kláštera. Nás může zaujmout např. Vladimír
Metoděj Vitula, narozený 7.6.1921 v nedaleké Kamenici u Jihlavy, mající v klášteře
v Nové Říši hodnost kaplana. Data narození, hodnosti, vzdělání, u noviců
bydliště rodičů a pak další krátký seznam se jmény dočasně nepřítomných v
tomto klášteře: Dr. Augustina Machálka, opata nar. 14.9.1906 a Stanislava Bartáka,
kaplana a provisora, nar. 3.1.1915. Pak obdobný seznam psaný tužkou, kde jsou ještě
čtyři jména studentů theol. fakulty: Kratochvíla, Kožišníka, Veselého a Pálky.
Datum 1. března 1950. Na jednom z listů je perem psaná poznámka: "Jak již sem
bylo sděleno řím. kat. adm. Jos. Havránek ze Starého Hobzí kázal o čihošťském
zázraku". Co všechno musel takový církevní tajemník stačit zapsat a udělat!
Dne 11. března 1950 dostává z KNV Jihlava příkaz zaslat fotosnímky klášterů v
Nové Říši, Dačicích a v Kostelním Vydří. Snímky požaduje jistý soudruh
Nováček v SUC I. odbor (jedná se o Státní úřad pro věci církevní v Praze - pozn.
autora), neboť první zásilka z 28. prosince 1949 mu nedošla. Průvodní dopis obsahuje
rovněž zmínku o náčrtech či pláncích všech tří klášterů, které se rovněž
ztratily. Věty jsou napsány doslova takto: "Jelikož se tato zásilka ztratila,
zasílám též náčrty obou tří klášterů. Podotýkám, že klášter v Kostelním
Vydří se skládá z jedné budovy. Rozloha této budovy odpovídá rozloze fary. Jiných
budov klášter nemá, což jest vidno z přiloženého náčrtku".
Dne 5.8.1949 obdržel MNV v Nové Říši dopis označený jako DŮVĚRNÉ! Kultový
referent ONV Dačice žádá o sdělení jmen sester premonstrátek ze Svatého Kopečku,
které se zdržují v novoříšském klášteře. Je třeba uvést jména světská i
duchovní a data a místa narození. Závěrečná věta dopisu zní: "Šetření
proveďte se vším ohledem a použijte k tomu pokud možno policejní hlášení".
Je třeba říci, že zřízení pobočního řeholního domu sester premonstrátek se
setkalo na KNV v Jihlavě s velikou nevolí, což bylo rovněž oznámeno Biskupskému
ordinariátu v Brně dne 2.9.1949!
Je nepochopitelné, že právě v této složce je založen drobný tisk nazvaný BALADA
NOVOŘÍŠSKÁ, který v roce 1945 vydal vlastním nákladem klášter premonstrátů v
Nové Říši a vytiskla Brněnská tiskárna v Brně. Autorem úvodního textu je
zdejší řeholník Heřman Josef Tyl, autorem kreseb K. Dostál a básně, Nová Říše
(Klášter 1942), Osvěnčim a Siard, napsal Jos. M. Sedlák. Na druhé straně titulního listu je
vlastní rukou převora Rajdy napsáno:
V Jihlavě a Brně - Kouničkách jsme to 8 měsíců všichni při velkém hladu
vydrželi do 16.1.1943, nikoli však v té hrozné mordýrně Osvěnčimi. Tam jsme
přijeli večer 16.1.1943 a hned umírali bratří - kněží: 18.1., 20.1., 27.1., 28.1.,
25.2.. Na živu zůstali a po 7 měsících byli 18.8.1943 posláni do Buchenwaldu a sice:
1. Štěpán Jakub Rajda, děkan, nejstarší 71 letý, v Osvěnčimi 2 kráte operovaný
a kde prodělal i oboustranný zápal plic a na váze 32 kg ztratil.
2. Augustin Machalka, provisor - ekonom kláštera, nyní opat - prelát.
3. Gilbert Bednář, kaplan.
4. Heřman Tyl, novicmistr, nyní převor v Teplé.
Potom po 16 měsících byli jsme zavezeni 5.1.1945 do Dachau, kde nás Američané
vysvobodili 29.4.1945 v pravý čas, neboť našel prý se Himlerův rozkaz, abychom
všichni vězňové - počtem 33.000 - byli zastřeleni!
RAJDA, převor.
A zastavme se ještě u poslední části úvodního slova Heřmana Josefa Tyla:
Ihned po příchodu do koncentráku lékař ve zbrani SS otravnou injekcí vraždí Dr.
Norberta Hrachovského 18. ledna 1943. Dva dny nato hážou na auto těžce nemocného 72
letého faráře Zikmunda Záběhlického, aby se šel "vykoupat" do plynové
komory. Stařičký převor Vavřinec Novotný neslyší, ba ani již nevidí, proč
ubírá jinému místo v koncentráku, nač mu dát k jídlu rábku? Je zbytečný, není
schopen těžké práce, neumí se již ani postavit řádně k apelu, a proto ho
zavraždili 27. ledna 1943. Opat Pavel Souček zmírá vysílením již 28. ledna 1943,
ježto zhoubná nemoc mu ukradla poslední síly, které mu zůstaly po sedmiměsíční
vazbě v Kounicových kolejích a s nimiž za pomoci svého nynějšího zástupce ještě
došel do koncentračního tábora osvěnčimského. Za měsíc nato dne 25. února 1943
chrlí krev v plynové komoře ústa mladého kněze Siarda Nevrkly, který jediný
zůstal potěchou své stařičké matce ze čtyř dětí, a nyní ho,
jedenatřicetiletého, Himlerova cháska vraždí proto, že ho nemoc vyssála a on není
schopen dále těžké práce. Tak trpěli a umírali novoříští premonstráti v
koncentračním táboře v Osvěnčimi, jim budiž věčná čest, památka i vděčnost
osvobozené vlasti!
A dodejme ještě závěrečnou sloku básně Siard: A ty, poutníče, až staneš v
Nové Říši v chrámu Páně, vzpomeň mnichů umučených, pomodli se za ně!
Jejich místa, hle, jsou opuštěna, krví jejich vlast též byla vykoupena...
Stud a divný chlad táhne z těchto stránek. Není divu, že si minulý režim uschoval
pečlivě i tuto knížku. Žaluje na stejné krutosti komunistické totality. Ti, kteří
přežili nacistické běsnění a chtěli u Boha vyprosit dobro pro tuto zemi, dočkali
se krutostí v nových lágrech. A někteří zaplatili ve vykonstruovaných procesech
vlastním životem! A ty, poutníče, až staneš v Nové Říši ...nezapomeň, n e z a p
o m e ň !!!
Doslov
Ve dnech 3. až 5. dubna 1950 probíhal před státním soudem v Praze veřejný proces
s 10 řádovými kněžími, kteří na základě důkazů i vlastních výpovědí byli
nakonec odsouzeni pro velezradu a špionáž k vysokým trestům. Nejtěžším byl
doživotní žalář. Informuje o tom i Věstník katolického duchovenstva čís. 5 ze
dne 20.4.1950. Na titulní straně se pod nadpisem "Na cestě zrady" zabývá
tímto procesem P. PUR z Radotína. Vůbec celé číslo je věnováno tomuto procesu. Na
prvním místě pak figuruje obžalovaný premonstrátský opat z Nové Říše Augustin
Machalka. Ukrýval prý cenné věci v klášteře i v kostele, a co horšího, i zbraně.
Na fotografii je v klekátku zpovědnice ukrytá pistole, na další je obsah jedné z
klášterních skrýší, cizí i naše peníze a opět jedna pistole. Není jistě bez
zajímavosti se v této záležitosti vrátit k hlášením dačického církevního
tajemníka a mnohé si dát do souvislostí. Majetek kláštera byl dokonale znám.
Vědělo se na všech "místech", že se v klášteře nic neděje. A tak se
konstruovalo, jak se jen dalo. K rozvracení republiky posloužil i čihošťský zázrak
a vidění jisté slečny Adlerové z Prostějova. Prý rozmlouvala s Matkou Boží, že
se stane nějaký zázrak v Praze. A on se zatím stal 11. prosince 1949 v Čihošti. V
procesu byli dokonce opat Machalka spolu s želivským opatem Vítem Tajovským označeni
za iniciátory tohoto zázraku. Posledním obžalovaným byl opět novoříšský
premonstrát, tentokrát provisor kláštera, Stanislav Barták, který údajně o
protistátní činnosti svého opata všechno věděl, ale neučinil o tom oznámení
"příslušným úřadům". Dnes už o celé inscenaci procesu víme. Byli do ni
zapojeni malí špiclové i velcí funkcionáři ve všech možných i nemožných
institucích. Také řada "uvědomělých kněží a dopisovatelů Věstníku
katolického duchovenstva" se nechala slyšet. Stačí si přečíst nadpisy
"rozhořčených" článků na činy svých spolubratrů: Zneužili
náboženství i svého poslání, Proč zbloudili?, Líc a rub 10 odsouzených
řeholníků, Zpronevěřili se svému poslání, závěr pak tvoří Ohlas procesu ve
veřejnosti. Autor v něm píše:
"Proces s deseti řeholníky, kteří se tak hrubým způsobem prohřešili proti
našemu lidu a státu, setkal se ve veřejnosti s tak hlubokým ohlasem, že denně
dochází spousta resolucí, protestů a přípisů jak od jednotlivců, tak od závodů a
organisací. Jsou jasným dokladem skutečnosti, že náš lid se cítí opravdu
hospodářem ve své vlasti, že se také ujal řízení svých věcí a že rázně
zamezí veškeré pokusy o rozvracení lidové demokracie. Uvádíme aspoň některé z
resolucí..."
Následuje jich několik, jedna však pro ilustraci plně stačí:
"My, zemědělci obce Újezd na Štětsku, okr. Roudnice nad Labem, kategoricky
odsuzujeme zrádnou kliku agentů Vatikánu, který svými zločiny chtěla násilně
zvrátit lidově demokratické zřízení u nás a tak přivést i nás, zemědělce, do
náruče imperialistů. Naprosto schvalujeme spravedlivý rozsudek nad těmito zločinci a
odpovídáme vnitřní i vnější reakcí takto: Během celého přelíčení, které
jsme bedlivě sledovali a po rozsudku jsme se rozhodli, že naši nejlepší odpovědí
reakcí na tyto zrádné činy bude utvoření vzorného JZD s těmito úkoly: Celá
vesnice se stane členem JZD. Provedeme kolektivní práce letošních žní, výmlat atd.
Na podzim provedeme společný osev, aby jsme tak přešli dle slov presidenta Klementa
Gottwalda od zemědělské malovýroby k velkovýrobě a tím uskutečnili socialisaci
naší vesnice. Tímto odpovídáme na spravedlivý rozsudek, vynesený dne 5. dubna 1950
Státním soudem v Praze nad zločinnou bandou agentů Vatikánu. Za členy JZD v Újezdě
na Štětsku, předseda Kumpa Antonín".
V závěru jedné z dalších resolucí z MNV Koloveč, okres Stod u Plzně se dokonce
píše: "...a proto v dalším případě žádáme tresty ještě
přísnější". Dočkali jsme se všichni. Tresty smrti se tehdy opravdu
nešetřilo...!
Pro Regionalist 20. června 1999
Ladislav VILÍMEK, Rounek 25, 588 41 Vyskytná nad Jihlavou
|