KONFISKACE A PŘÍDĚLOVÉ ŘÍZENÍ PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE (1945)
Po ukončení 2. světové války došlo k mimořádně rozsáhlým změnám vlastnických práv k nemovitostem jejichž právním základem byly dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., ze dne 21. 6. 1945, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, dekret prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., ze dne 28. 7. 1945, o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., ze dne 25. 10. 1945, o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, a zákon č. 31/1947 Sb. ze dne 14. 2. 1947 o některých zásadách při rozdělování nepřátelského majetku konfiskovaného podle dekretu č. 108/1945 Sb.
Právní úpravou poválečných konfiskací a přídělového řízení byl prolomen intabulační princip, na které byla založena funkce a spolehlivost pozemkových knih. Vlastnické právo přecházelo na přídělce dnem převzetí držby a povinnost zajištění následného zápisu přídělu do pozemkových knih byla uložena Národnímu pozemkovému fondu na jeho náklady.
Konfiskace a následné přidělování pozemků se dotýkaly třetiny území státu. Vznikal zcela nový právní stav, který byl v nesouladu se stavem pozemkového katastru a pozemkových knih a to v rozsahu do té doby nebývalém. Tento nesoulad byl prohlubován i tím, že s osídlením mnohde souvisely i pozemkové úpravy, které se dotýkaly i půdy nedotčené konfiskací, zvláště té, kterou dosavadní vlastník poskytl pro vnitřní osídlení. Knihovní a právní stav se zejména v pohraničí zcela rozešly.
Přídělový operát nebyl všude založen zcela jednotně a skládal se převážně z těchto částí: grafický přídělový plán, seznam zkonfiskovaných parcel, seznam pozemků získaných směnou, seznam břemen, návrhy přídělů a přehled návrhů přídělů.
Grafický přídělový plán byl vyhotovován zpravidla na zmenšeninách katastrálních map do měřítka 1:5000. Vytyčené hranice parcel byly v terénu označeny většinou jen kolíky. Nové hranice byly do plánu zakreslovány co nejjednoduššími způsoby a z takto přibližných zákresů byly zjišťovány dalším jednoduchým způsobem i výměry dělených parcel.
Protože předpisy knihovního práva byly formálně velmi přísné, hrozilo, že vzhledem k obrovskému počtu nastalých změn nebude knihovní pořádek v dohledné době vůbec proveden. Hlavním problémem bylo, jak umožnit zaknihování přídělů i tehdy, když přídělce dostává pozemky z různých knihovních vložek a často i se zcela novými hranicemi parcel a v době přídělu nejsou přitom vyhotoveny ani nejnutnější měřické podklady. Dne 8. 5. 1947 byl přijat zákon č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek. Tento zákon velice zjednodušil zápisy do pozemkových knih ohledně konfiskovaného a přidělovaného majetku a zásadně tak změnil principy desítky let platného knihovního práva.
Zákon č. 90/1947 Sb. především umožnil, aby parcely zapsané v knihovních vložkách na kterých byla vyznačena konfiskace mohly být zapsány do jiných vložek, aniž se odepisovaly z vložky dosavadní. Připustil zřizování předběžných vložek pro přidělený majetek, v kterých se však místo jednotlivých parcelních čísel konkrétně přidělených pozemků poznamenávalo jen souhrnné pořadové číslo přídělu nebo číslo popisné zemědělské usedlosti. Připustil, aby byly v případech dělení konfiskovaných pozemků geometrické plány nahrazovány technicky nedokonalými a nepřesnými polohopisnými nástiny (na kopiích katastrálních map zmenšených do měřítka 1:5000) a srovnávacím sestavením parcel. Toto zjednodušení mělo končit dnem určeným ministrem spravedlnosti. Záměr definitivního zaměření přídělů a založení řádných knihovních vložek byl po změně politických poměrů v roce 1948 postupně zcela opuštěn.
Výsledkem je stav, kdy do dnešního dne nejsou příděly řádně zaměřeny, nově vzniklé vlastnické hranice nejsou obsaženy ani v dnes platných katastrálních mapách a vlastnické právo je evidováno zjednodušeným způsobem. Původní technické podklady (grafické přídělové plány) jsou přitom často již zcela nečitelné a hrubě poškozené nebo jsou dokonce ztraceny. Kompetence k upřesňování nebo rekonstrukci přídělů (formou jednoduché pozemkové úpravy) přísluší v současné době pozemkovým úřadům na základě zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech.
REVIZE PRVNÍ POZEMKOVÉ REFORMY (1947)
Ústava „9. května“ stanovila zásadu, že půda patří těm, kdož na ní pracují. K provedení této zásady pak směřoval zákon č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ve znění zákona č. 145/48 Sb. Přijat byl i zákon č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou.
Předmětem revize první pozemkové reformy byl pozemkový majetek: který byl ze záboru vyloučen nebo zproštěn, o němž dosud nebylo rozhodnuto a nebylo provedeno přídělové řízení, zemědělské podniky vytvořené ze zabraného majetku přesahovala-li jejich výměra 50 ha veškeré půdy a majetkové soubory, podléhající záboru dodatečně po účinnosti záborového zákona, u nichž bylo rozhodnuto upuštění od záboru.
Zabezpečení revize první pozemkové reformy bylo uloženo ministerstvu zemědělství (pozemkové úřady již v té době neexistovaly). Zákonem byla zřízena šestičlenná Revizní komise, jejíž usnesení byla podkladem pro rozhodování ministerstva zemědělství.
Ministerstvo zemědělství podávalo návrhy na vyznačení poznámky ve veřejných knihách, že se jedná o majetek, který je předmětem revize. Majetek podléhající revizi byl převzat za náhradu a následně, dle zákona přidělen ministerstvem zemědělství přídělcům.
Provedení knihovního pořádku ohledně přidělené půdy bylo uloženo Národnímu pozemkovému fondu při ministerstvu zemědělství.
Záměry první pozemkové reformy nebyly nikdy zcela naplněny, reforma nebyla dokončena a do důsledku provedena.
DRUHÁ POZEMKOVÁ REFORMA (1948)
Zájem, aby půda sloužící zemědělské výrobě náležela výkonným zemědělcům a zájem na snížení horní hranice pro posuzování velkých zemědělských majetků vedl k přijetí zákona č. 46/4948 Sb., o nové pozemkové reformě.
Reforma se vztahovala na pozemkový majetek výkonného zemědělce v rozsahu přesahujícím 50 ha celkové půdy a dále pak (již bez ohledu na výměru) na půdu, na které vlastníci sami trvale nepracovali a na půdu právnických osob.
Půdu podle zákona č. 46/1948 Sb. vykupoval stát za průměrné ceny posledních deseti let. Výkup měl vždy charakter administrativního rozhodnutí (mohl být uskutečněn i dobrovolnou dohodou), nikoli však občanskoprávní smlouvy. Zákon připustil vlastnictví výkonných zemědělců do 50 ha, jakož i vlastnictví nezemědělců do 2 ha. Jednotlivě hospodařící rolníci však zpravidla již nehospodařili na větší ploše než 15 ha.
Přidělení vykoupené půdy uchazečům provádělo ministerstvo zemědělství podle zásad stanovených v zákoně. Přidělená půda přecházela do vlastnictví přídělce dnem převzetí držby. Pro provedení knihovního pořádku platilo přiměřeně ustanovení zákona č. 90/1947 Sb.
Zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě byl připravován ještě před zásadní změnou politických poměrů, jejichž vlivem pak došlo k tomu, že k praktické realizaci záměrů zákona č. 46/1948 nebylo plošně přistoupeno.
V průběhu nastávající „socialistické přestavby vesnice“ nebyl již žádný zájem na zakládání nových vlastnických práv a začalo ve velkém rozsahu docházet k združstevňování půdy drobných a středních vlastníků dosavadních. Narůstající stav, kdy někdo jiný půdu vlastnil, a někdo jiný ji užíval, začal značně komplikovat celý systém pozemkové i právní evidence, které se začaly rozkládat.
STŘEDNÍ OBČANSKÝ ZÁKONÍK (1. 1. 1951 - 31. 3. 1964)
Dne 1. 1. 1951 nabyl účinnosti nový zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, který přinesl další zásadní změny pro evidování nemovitostí v katastru a vedení pozemkových knih.
Tzv. střední občanský zákoník z r.1951 především zavrhl po staletí osvědčenou zásadu římského práva superficies solo cedit (t.j. že stavba je součástí pozemku) a v § 25 výslovně stanovil: „Stavba není součástí pozemku“. Stavba byla v právním smyslu povýšena na zcela samostatnou věc (s výjimkou dočasných staveb) a vlastníkem stavby se mohla stát osoba rozdílná od vlastníka pozemku.
Došlo i k opuštění intabulačního principu zápisů do pozemkových knih, při kterém byl okamžik nabytí vlastnictví k nemovitostem ztotožněn s okamžikem jeho veřejné publicity. Podle § 111 občanského zákoníku z r. 1951: „Vlastnictví k věcem jednotlivě určeným převádí se už samou smlouvou.“. Vlastnictví též přecházelo ze zákona, výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy.
K občanskému zákoníku č. 141/1950 Sb. nebyl vydán žádný předpis v oboru knihovního práva. Knihovní zákon nebyl dokonce ani novelizován ani zrušen. Výnosem ministra spravedlnosti č. 6648/50-IV/1 z 18. 12. 1950 se však upozorňuje na některé změny knihovního práva a uvádí se, že: „formalismus, jímž bylo ovládáno staré knihovní právo, se nesmí stát brzdou na cestě k socialismu“. Změny týkající se zápisů právních vztahů k nemovitostem do pozemkových knih, byly shrnuty ve výnosu ministerstva spravedlnosti publikovaném v č. 12 Věstníku ministerstva spravedlnosti jako výnos ministerstva spravedlnosti č. 16 z 31. 12. 1950, s platností od 1. 1. 1951.
Střední občanský zákoník způsobil postupný úpadek významu a spolehlivosti zápisů v pozemkových knihách i v pozemkovém katastru, vedoucí prakticky až k úplnému zničení aktuálnosti jejich obsahu. Výslovné popření zásady superficies solo cedit (t.j. že stavba je součástí pozemku) a opuštění intabulačního principu založily obrovské problémy pro budoucí desetiletí jak při evidování nemovitostí, tak pro hospodaření s nimi.
Dne 1. 4. 1964 nabyl účinnost nový občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.), kterým byla až na zcela nepatrné výjimky prakticky všechna ustanovení středního občanského zákoníku zrušena.. Střední občanský zákoník byl pak definitivně zrušen až 1. 1. 1992 zákonem č. 513/1991 Sb.
Dne 26. 9. 1955 nabylo účinnost nařízení vlády č. 47/1955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků.
Pojmem hospodářsko-technických úprav pozemků (HTÚP) se podle tohoto nařízení rozumělo scelování nesouvislých a rozptýlených zemědělských pozemků a vytváření velkých celků zemědělské organizace a JZD. Účelem mělo být „...především vytvoření podmínek pro zavedení socialistické velkovýroby a s ní spojeného nejširšího využití mechanizace zemědělských prací ...“.
Pravým posláním již nebylo účelnější a efektivnější využívání zemědělské půdy, ale likvidace soukromého zemědělského stavu. V počáteční etapě také bylo „darováno“ (většinou pod nátlakem) státu drobnými vlastníky obrovské množství pozemků a změny měly být zapsány v pozemkových knihách. K provedení zápisů do pozemkových knih však většinou nikdy nedošlo.
HTÚP byly prováděny na žádost JZD, po projednání s MNV a po schválení radou ONV. K vypracování projektů HTÚP byla použita mapa 1:5000 - odvozená a projekty realizovali techničtí pracovníci okresních měřických středisek ÚSGK, protože ministerstvo zemědělství potřebné odborníky nemělo.
Prováděním HTÚP mělo být rušeno cca 15 milionů pozemkových parcel, a to byl také jeden z důvodů, proč byly záhy (při zakládání JEP) katastrální mapy pozemkového katastru (zachycující původní vlastnické vztahy) uváděny do klidu a hledalo se řešení jak založit nový mapový podklad pro pozemkovou evidenci užívacích vztahů - pozemkovou mapu.
Jako prováděcí předpis k vládnímu nařízení č. 47/1955 Sb., byla v roce 1958 vydána vyhláška č. 27/1958 Ú.l., kterou se vydávají prováděcí předpisy k vládnímu nařízení o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků.
Vládní nařízení č. 47/1955 Sb. bylo zrušeno 15. 7. 1991, účinností zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech.
